Protože jsme od přírody trochu blázni a proto, že máme kolem sebe dost podobně postižených lidí, tak jsme 2.9. rozumu navzdory vyrazili na další zkoušky z pasení s Coreym (aneb když jsem doma tvrdila, že do konce roku možná dáme ten NHAT…). Společnost nám měl původně dělat parťák Vigo (Legend of Camelot’s Vision Of King) s paničkou Zuzkou, ale nakonec si to jeli střihnout v neděli bez nás. 

Zkouška se konala v Libušíně, kam jezdíme rádi trénovat a rozhodčí byl pan Radko Loučka. Přijeli jsme tak akorát, abychom se potkali s další kraťandou, co skládala zkoušky, a to s Drosi (Drosera Wide Park) a paničkou Martinou, které úspěšně absolvovaly vstupní NHAT. Pak už byla řada na HWT, kde se sešla partička psích puberťáků, kde nechyběli AUO, briard, holandský ovčák a nakonec jedna šikovná šeltička. Prošli jsme si celou trať, já se pokusila zapamatovat ty 4 změny směru (já bych byla na agility ale úplně nešťastná :D) a pak jsme si losovali pořadí. Na nás vyšlo hezké čtvrté místo a nezbylo tedy, než se těšit na práci (a že bylo na co!). Před námi byly výkony na obou škálách gaussovy křivky, takže jsem se uklidnila, že pokud Corey nesežere ovci, nebo rozhodčího, tak nebudeme jediní, kterým se rozutekly ovečky. 

Konečně jsme tedy šli na věc. Využili jsme možnost si trochu “opracovat ovce” (nebo spíš psa) v košáru, kde Corey ze začátku štěkal, ale brzy se uklidnil. Pak jsem se pomodlila ke všem bohům a otevřela vrátka ven. Ze začátku šel Corey hezky, první problém nastal u zapasení, kdy se nechtěl od ovcí odtrhnout. Nakonec jsem ho přesvědčila, že jsem zajímavější, než ovčí zadek (nevím jak, vykládám si to jako zázrak) a pak jsem ho dlouhé dvě minuty hypnotizovala pohledem, aby se neopovážil vstát, nadechnout, nebo jakkoliv pohnout. Vyšlo to, vyrazili jsme vstříc zastávce, která se nám celkem povedla, ačkoliv nám tam pořád chybí plynulost. Pak už zbýval jen re-pen..hračka ne? Na trénincích absolutní jistota, že tohle přece zvládáme bez problémů… Coreyho pubertou smrštěný slepičí mozeček už ale rozhodně nespolupracoval a v kombinaci s mými nekoordinovanými pohyby jsme ovce zaváděli a hned zase vyháněli a pro úspěch takhle asi desetkrát dokola, než se mi konečně podařilo zavřít ta zpropadená vrátka a vrhnout se na Coreyho v pokusu ho uškrtit, ale pro diváky to mohlo vypadat jako objetí po odvedené práci. 

Zbytek týmů jsem sledovala s tím, že to určitě nemáme a že si to pojedem zkusit někdy příště. O to větší bylo moje překvapení, když jsme dostali posudek a na něm byla výsledná známka dobře, 71/100 bodů. Nejvíce bodů šlo dolů za re-pen, poslušnost a chování (“ovci líže zadek” – to mu nechám zarámovat) a také za zapasení, kde ovce opustily vyznačené místo, což muselo být o fous, protože jsem si toho nevšimla (měla jsem plné ruce práce při odlepování Coreyho).

Sečteno podtrženo, zkoušku máme, ostudu jsme si udělali tak akorát, abych se ještě někdy u ovcí mohla ukázat, zvládli jsme to všechno v mojí přípravě na státnice a mně spadl obrovský kámen ze srdce. Zároveň ale také vím, že na příští akci přijedeme lépe připraveni a rozhodně vím, na čem musíme zamakat, aby to nějak vypadalo.