Mohlo by se zdát, že přes nabité jaro a léto je podzim nějaký líný a do ničeho se nehrneme, jenomže opak je pravdou, akorát to není tolik vidět. 

Co se výstav týče, tak jsme definitivně s Coreym ukončili jeho kariéru ve třídě mladých, původně jsme měli v plánu ukázat mládě na Slovensku a v Maďarsku, ale nemoc nám překazila plány. Od příštího týdne se tak bude Korýsek natřásat v dospěláckých třídách, na což se moc těšíme, protože se krásně dodělává a stává se z něj pomalu chlapák a ne slečinka, jak nám vyčetli na prvních výstavách :). 

K ovečkám jsme se od složení HWT nedostali tolik, jak bychom chtěli, ale i tak se sem tam potuluji s tyčkou po pastvině s ovcemi a Coreym za zadkem. Stále bojujeme s jemností a nedostatkem tlaku ze strany Coreyho, ale to mu vzhledem k věku a nedostatku zkušeností (mých i jeho..hlavně mých) blahosklonně odpustím. Takže do jedniček se zdaleka nehrneme, ale nikdy nebylo v plánu si odškrtnout hwt aby mohl do pracovky a dál se pasení nevěnovat, tak se těším na další zážitky, protože když už hezky pracuje, tak z toho mám velkou radost. 

Abychom toho neměli málo a nenudili se, přibrali jsme si konečně můj vysněný sport a to obedience. Corey je snaživý a celkem chápavý (když chce) takže si každý trénink prostě užívám. Až se chlapeček naučí, že se sedí rovně a ne na kejtě, bude to fakt paráda a moc si (troufám si říct) oba užíváme tu společnou cestu. 

Zatím spíše teoreticky, ale začali jsme se věnovat noseworku. Korejs po večerech čuchá skořici a pomeranč, takže máme všude sklenice a pinzety a zkumavky… a chlapec už se tolik nevzteká, když vybere sklenici bez vzorku. Je to zase úplně jiná práce, než na co jsme zvyklí, a Coreyho to nutí zpomalit a přemýšlet, ale přijde mi, že už přistupuje na pravidla této nové hry. A aby to nebylo jen o mlaďáskovi, Aladin si taky čuchnul ke sklenici… znechutilo ho to natolik, že si šel zase lehnout, ani odměnu nechtěl. 

Aladinek se příležitostně a potupně prochází ve vaně, kde chodí už i do kopce a nabírá tak dávno ztracené svaly na zadních nohách. Když není párek, není spolupráce, takže nějaký chození po targetech není jeho oblíbená činnost, a uvědomění zadních je takřka nulové (Co to mají moje kolie za manýry? Vědomě zadníma nešlapat na target… jsem skálopevně přesvědčená, že to dělají schválně, protože se můžou přetrhnout, aby tam tu nohu nedali). Počkej, až přijdou balančky pacholku! Masáž už pak protrpí bez větších výhrad, ale na bok se svalit nenechá, co kdyby mu chtěl někdo nedej bože pomoct. Utrpení ale nese ovoce a Aladin chodí a občas i popoběhne, jako mnohem mladší lenochod. 

Projednou jsme nechali naše psy doma a jeli jsme se podívat na boží štěňátka po coreyho tetičce Zuki (Amazonka Elentudas). Takové akce by měly být na předpis jako velmi silná a návyková antidepresiva, protože ti malí skřítečci jsou prostě úžasní. Naštěstí jsme nepodstupovali kontrolu zavazadel při odjezdu, jestli nějakého kožíška nepašujeme domů, protože jsme řádně poučeni, že z každého ňuňu štěněte vyroste puberťák a to doma nechcete. Déčkům přeji, aby si je našly ty nej nej rodiny a aby měly akční a psokojený život. Sice jsme v rodině elentuďáčků jen z Coreyho mužné půlky, ale i tak se těším na nové příbuzné přes psy, se kterými se snad budeme v dalších letech potkávat. 

A nakonec ještě musím poděkovat Evče Bouškové za nové podzimní fotky kluků, které nám teď zdobí stránky, facebook i instargam. 

To by bylo za nás a končící podzim všechno, brzy snad zase něco přidám na počtení.